obrátil jste se na mě jménem občanského sdružení Ekologická tolerance s kritikou právní úpravy, kterou přinesla novelizace zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále zákon), provedená s účinností k 28. 4. 2004 zákonem č. 218/2004 Sb. Upozorňujete, že Poslanecká sněmovna svěřila vládě kompetence, které náleží pouze ministerstvům a jiným správním úřadům, a napříště tak ve smyslu novelizovaného ustanovení § 43 zákona výjimky ze zákazů ve všech zvláště chráněných územích, v případech, kdy veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody, povoluje v každém jednotlivém případě svým rozhodnutím vláda. Upozorňujete na důsledky, které to bude mít (mj. rozhodování ve sboru, kdy k přijetí usnesení vlády je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů, podle Vás povede k popření zásady materiální pravdy v řízení), a tážete se, jak budou zaručena práva účastníků řízení (seznamování se s podklady pro rozhodnutí, uplatňování opravných prostředků atd.). Jak zdůrazňujete, jedná se o výrazný zásah do práv občanů zakotvených Listinou základních práv a svobod a jinými zákony. Žádáte mě o nápravu s využitím ustanovení § 22 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, event. podáním stížnosti k Ústavnímu soudu.

Nelze než souhlasit, že ustanovení § 43 zákona ve schválené podobě vyvolává nemalé rozpaky. Příslušnost vlády k udělování výjimek se vůbec nepromítla do kompetenčních ustanovení zákona (§ 75 a násl.). Nezměněno zůstalo také ustanovení § 90 odst. 1 zákona. Nutno mít tedy nadále za to, že na rozhodování o povolení výjimky ve smyslu § 43 zákona se vztahují obecné předpisy o správním řízení. To ovšem nastoluje celou řadu otázek, na něž lze jen obtížně hledat odpověď. Vedle Vámi naznačených problémů reálně hrozí i zahlcení vlády vzhledem k množství vyřizovaných žádostí o výjimky. Klíčové nyní bude, jak bude v praxi ustanovení o výjimkách ze zákazů ve zvláště chráněných územích v konkrétních případech aplikováno, od toho se totiž nutně bude muset odvíjet i postup institucí dohlížejících na zákonnost rozhodování ve sféře výkonné moci. Pokud by skutečně aplikace novelizované právní úpravy rozhodování o výjimkách měla přinést snížení dosavadního standardu občanských práv (zabránění možnosti účastenství v rozhodovacím procesu, omezení procesních práv včetně možnosti uplatňovat opravné prostředky), nedovedu si představit, že by to v konkrétním případě oslovené instituce (zejména soudy v rámci správního soudnictví, resp. Ústavní soud ČR, jemuž přísluší ochrana ústavnosti) mohly ponechat ze své strany bez reakce.

Ve věci Vašeho požadavku na iniciování stížnosti Ústavnímu soudu jsem nicméně nucen sdělit, že k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy nejsem legitimován. V souladu s § 64 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněn prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců, nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, vláda za podmínek uvedených v § 118 zákona č. 182/1993 Sb., event. ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona č. 182/1993 Sb., resp. ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. Právní úprava zakotvená v § 74 zákona č. 182/1993 Sb. umožňuje subjektu, který tvrdí, že konkrétní ustanovení určitého zákona je protiústavní, a v důsledku jeho aplikace bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, aby spojil ústavní stížnost k Ústavnímu soudu dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. s návrhem na zrušení právního předpisu.

Vážený pane předsedo, jak z Vašeho podání vyplývá, dotýká se Vaše kritika aktuálního znění Parlamentem ČR schváleného právního předpisu. Působnost veřejného ochránce práv se nicméně na Parlament ČR, ani na vládu nevztahuje (§ 1 odst. 3 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv), a do jejich činnosti tak není oprávněn přímo zasahovat. Je sice pravda, že § 22 mi skýtá jisté možnosti ve směru k zákonodárství, nicméně je nutné si uvědomit, že se nejedná o přímou legislativní iniciativu, ale o právně nezávazný podnět. Legislativní iniciativa náleží ve smyslu Ústavy ČR pouze poslancům, Senátu, vládě a zastupitelstvům krajů. Pravomoc ochránce je v tomto ohledu značně omezená, neboť může přijímání zákonů ovlivňovat pouze nepřímo prostřednictvím doporučení vládě, resp. informováním Poslanecké sněmovny (dle § 24 odst. 1 písm. c/ zákona č. 349/1999 Sb.). Využití uvedeného oprávnění ochránce se pak předpokládá v návaznosti na jeho dlouhodobější zobecňující činnost v souvislosti se shromažďováním poznatků získaných projednáváním jednotlivých podnětů. Těžiště mé práce spočívá v poskytování ochrany občanům v konkrétních případech, s nimiž se na mě obrátí, a kdy shledám, že postup úřadu je v rozporu s právem či principy právního státu a dobré správy, popř. zjistím, že úřad je ve věci nečinný.

Chtěl bych Vás přesto ubezpečit, že vzhledem k závažnosti celé věci jí hodlám také nadále věnovat svoji pozornost tak, abych mohl využít, v případě, že to na základě shromážděných poznatků shledám opodstatněným, i výše zmíněných oprávnění vůči vládě, resp. Poslanecké sněmovně.