Zamyšlení nad budoucností krajiny Tepelska od Ing. Vladimíra Grossera

Využíváni energie proudící vzduchové masy má své klady i zápory, svá pro a proti, a tedy i své příznivce i odpůrce. Tepelské městské zastupitelstvo ve své většině patří spíše mezi ty první, a tak se kladně staví k výstavbě asi třiceti obrovitých stožárů s mohutnými vrtulemi a generátory elektrického proudu. Ve svém rozhodování to jistě zastupitelé neměli jednoduché, protože problematika je velmi složitá, a zřejmě ani neměli dost času na její prozkoumání a na posouzení, co je a co bude po mnohá další desetiletí pro celé Tepelsko lepší a přínosnější: zda bude tato oblast charakteristická oněmi typickými, z dáli viditelnými stavbami, z jejichž provozování bude mít město nemalý, i když v případě neplnění závazku velmi těžko vymahatelný příjem, nebo zda tato oblast díky svému hezkému přírodnímu prostředí bude lákat lidi z celé Unie i z ještě větší dálky, aby si zde v klidu zahráli golf, prošli se, projeli se na kole, svezli na koni či jinak zde nabyli nových sil a myšlenek. Pochopitelně vše ještě doplněno nějakou tou menší fabričkou či jiným podnikáním.
Vzal jsem v úvahu, jak to těch sedmnáct tepelských radních, kteří dostali důvěru svých spoluobčanů, mělo opravdu těžké, vždyť problematika je opravdu velmi složitá. Snažil jsem se dát dohromady dosažitelné informace k této problematice a z nich pak vyvodit závěry, doplněné vlastními myšlenkami.
Především považuji za snadno doložitelnou skutečnost, že větrné elektrárny ve střední Evropě mohou být jen jakýmsi doplňujícím zdrojem elektrické energie, jejíž spotřeba i přes četná opatřeni stále narůstá. Vždyť kdybychom chtěli získat tolik energie, jakou dodá třeba jedna tepelná či jaderná elektrárna, museli bychom těch obrovitých sloupů vztyčit tisíc. To by ale zase znamenalo, že za silných větrů bychom měli energie nadbytek, a naopak, za bezvětří by nám možná tekly ledničky, protože přednost v dodávce by dostali někde jinde.
O tom, že využívání větrné energie zde nemá valný význam, svědčí i to, že naši předkové ji nevyužívali tolik jako třeba v přímořských oblastech. Někdo by mohl dodat: „A to žádní blbci nebyli.“ Je to pravda, vždyť ze střední Evropy pocházejí jen namátkou Josef Ressel, bratranci Veverkové i třeba Rakušan Ernst Mach, který svého času byl rektorem Univerzity Karlovy a který by jisté mohl k poznání problematiky využití proudění vzduchu mnohým přispět. Světoznámé Machovo číslo není výrazem z artistiky ani z erotiky, nýbrž z oblasti fyziky zvané aerodynamika.
Proti větrné energii svědčí i to, že ani tak významní vědci jako páni inženýři Škoda, Křižík či Kolben, kteří dokázali spojit své hluboké technické znalosti s podnikatelskými vlohami, nikdy ve svých podnikatelských záměrech či výrobních programech s využíváním větru nepočítali. Zřejmě i proto, že tenkrát neexistovaly žádné fondy, dotace ani přerozdělování a nebyl nadbytek státních úředníků, kteří by rozhodovali o hodnotách, které vytvořil někdo jiný. A zde bychom asi našli odpověď‘ na otázku, jaký význam má budování větrných elektráren ve střední Evropě. Jak pro koho. Pro stavební a montážní firmy určitě.
Ale vraťme se k vlastní problematice výstavby zamýšlené energetické základny zde na Tepelsku. Začněme třeba hlediskem estetickým. Z tohoto pohledu to jistě nic hezkého nebude. Oponent tohoto výroku jistě může tvrdit, že tato zařízení jsou hezká nebo že si na ten pohled prostě zvykneme. Možná má i pravdu. Dále může dodat, že je to daň pokroku, a že třeba chladící věže u Temelína také hyzdí krásnou jihočeskou krajinu. Má pravdu, ale tam ji hyzdí kvůli dvěma gigawattům a na poměrné malé rozloze, a zde by byla příroda hyzděna kvůli výkonu pouhých šedesáti megawattů a na rozloze nepoměrně větší. Takže kdybychom si vymysleli nějaký index „zhyzdění krajiny“, v případě Temelína by byl jistě menší.
Druhým podstatným, a asi ještě důležitějším kritériem pro posouzení, zda postavit větrné elektrárny v prostoru, kde žijí, pracují a pohybují se lidé, je kritérium ekologické. Zde je především nutno uvědomit si následující: v zásadě u všeho, co se vlní, kmitá, ať už je to původu přírodního nebo bylo vytvořeno člověkem (počínaje střídavým namáháním ocelových konstrukcí, konče pak vyzařováním o velmi a velmi vysokých kmitočtech), musíme zbystřit a mít se na pozoru. Určité nebezpečí zde vždy je, ba být musí, i přes všechna ujišťování o praktické neškodnosti, která vždy výstavbě zdrojů tohoto předcházejí. Příkladem jsou třeba velká vysílací centra, o jejichž nebezpečnosti se však media moc nešíří. Vezmeme-li pak v úvahu, že u těchto velkých vysílačů se do prostoru dostává energie o výkonech řádově kilowattů, u větrných elektráren je to mnohem více. Důkaz je prostý a logický. Vyjděme z následujícího: platí zákon o zachování energie, projektovaný výkon celého zde plánovaného zařízení je 60 MW a účinnost vrtulových systémů je zhruba 80 %. Pak tedy snadno vypočteme, že vrtule z té pohybující se vzduchové masy vlastně odeberou energii o potencionálním výkonu 75 MW a na mechanickou práci a následně na elektrickou energii pře- tvoři pouze výkon 60 MW. Takže do okolního prostoru uniká energie o výkonu 15 MW, tedy energie, která je schopna zvednout 1,5 milionů kilogramů do výše jednoho metru, a to každou jednu sekundu. To je 1500 tun! Je to takřka neuvěřitelné, ale fyzikální zákony a výpočty dle nich, to není žádné ohebné počítání předpokládaných nákladů na chod nějaké státní instituce nebo počítání podkladů pro žádost o dotaci zasílanou třeba právě vedení této státní instituce. To alarmující množství energie se musí v daném prostoru nějak projevit - jako zvukové vlnění, dále pak možná jako infrazvuk, nekmitavé vzruchy v ovzduší, akustické tlaky apod. Rozhodně se žádná energie neztrácí, a tato energie by mohla lidi v okolí poškozovat především zdravotně, ale zřejmě i jinak. Bylo by jí tam na to určitě dost. A sledovat jen hlučnost, a to jen v rozmezí slyšitelných kmitočtů, by jistě bylo nezodpovědné. Vždyť ani z toho známého biblického příběhu o troubách z Jericha si žádný fyzik legraci nikdy nedělá.
Z negativních jevů je nutno uvést ještě hlučnost převodových ústrojí u jednotlivých generátorů. Těsně po záběhu, při zahájení provozu, jistě hygienickým normám hlučnosti vyhovují, ale jak každý strojař ví, po několikaletém provozu všechna tato ústrojí vykazují hlučnost podstatně vyšší.
Přibližně stopadesátimetrové stožáry by jistě byly nepříjemné i pro piloty sportovních a turistických letounů či vrtulníků. Hodně jich zde létá z letiště Mariánské Lázně směrem do vnitrozemí, a to převážně ve výškách do 300m nad terénem. Jistě bychom při zamyšlení našli i další argumenty proti, ale určitě i něco pro.
Věřím, že se specializovaná vědecká pracoviště probíranou problematikou zabývají. Ostatně sami jsme asi před dvěma měsíci měli možnost v televizi vidět, že například v Anglii je postoj k těmto zdrojům energie, umístěným v prostoru vzdáleném pouze několik kilometrů od lidí, velmi kritický.
Tato úvaha sice trochu nabyla na rozsahu, ale stále může být jen pouhým nástinem části probírané problematiky. Může se tedy stát i výzvou k rozvedení diskuze k této problematice. Jistě by bylo prospěšné znát třeba názory energetiků provozujících rozvodné sítě a dalších odborníků. Zcela jistě by to pomohlo i městskému zastupitelstvu a dalším orgánům v jejich závažném rozhodování.
Ing. Vladimír Grosser