Dne 22.11.2004 napadl nově zvolený senátor za Karlovarsko Jan Horník občanské sdružení Meluzína ve svém článku Sdružení Meluzína zkresluje informace na stránkách Karlovarských novin. Zde je reakce občanského sdružení Meluzína a Ing. Grossera na jeho výpady.

Vážení čtenáři,
nedalo mi to a reaguji na článek starosty Božího Daru a nově zvoleného senátora za Karlovarsko Jana Horníka, který velice nevybíravým způsobem napadl naše občanské sdružení Meluzína svým článkem „Sdružení Meluzína zkresluje informace“, publikovaným dne 22.11.2004.

Nejen Meluzína, ale i řada ostatních občanských iniciativ z celé republiky se snaží čelit devastaci relativně zachovalé krásné krajiny na různých místech republiky v důsledku výstavby větrných elektráren (dále jen VE). Tato výstavba probíhá zcela živelně a neregulovaně, bez strategického posuzování vlivů na životní prostředí. Až na výjimky (např.Ústecký kraj) nejsou k dispozici žádné studie vhodnosti umístění větrných elektráren na území ČR. Současná invaze německého a rakouského kapitálu v dané oblasti je způsobena ničím neodůvodněnou vysokou výkupní cenou tohoto druhu energie, ačkoli mnohem vhodnější pro naše podmínky je určitě zpracování biomasy. Společností, které hodlají stavět VE, přibývá jako hub po dešti a není bez zajímavosti, že jde téměř výhradně o společnosti s ručením omezeným tj. z hlediska hodnoty zařízení VE a napáchaných škod na krajině prakticky ručením žádným, jejichž zdroje financování pochází také většinou z Německa a Rakouska. V obou uvedených zemích došlo v poslední době k regulaci VE, omezení území, na nichž lze tato zařízení stavět, zpřísnění kritérií pro výstavbu VE (např. prodlužování vzdálenosti VE od obytné zástavby z původních 500 na 800 i více metrů apod.). Nic takového u nás nemáme a je třeba přiznat, že v dané oblasti existuje množství legislativních mezer. V kombinaci s vysokou výkupní cenou větrné energie představuje české prostředí nepochybně ráj pro investice typu VE. Kdo by odolal tak lákavé příležitosti zajistit si příjmy na několik let dopředu, pojištěné státní garancí vysoké výkupní ceny a zákonnou povinností provozovatelů distribučních soustav takovou energii za vysoké ceny vykupovat? Takových „zlatokopů“ je u nás velké množství. Obcházejí vytrvale orgány místní samosprávy a slibují tučné zisky, ačkoli jejich výpočty nelze ničím seriózním podložit. Stává se bohužel, že neinformovaní nebo i jinak motivovaní členové zastupitelstev takovému soustředěnému tlaku podlehnou a výstavbu VE povolí i na místech, která jsou k tomu z hlediska krajinného, historického i z hlediska zájmu ochrany flóry a fauny zcela nevhodná. Občanům postižené oblasti pak nezbývá nic jiného, než protestovat proti takovým záměrům peticemi, místními referendy a urychleným zakládáním občanských sdružení na obranu zájmů, které jsou chráněny zákonem. Hnutí četných občanských iniciativ proti nevhodné výstavbě VE je živým důkazem toho, že zákonná ochrana nestačí a že uvedený problém v ČR aktuálně existuje.

Pan Horník je typickým příkladem toho, že „potrefený se vždy ozve“. Jako starosta Božího Daru byl až do 24. března letošního roku současně také jednatelem společnosti WINDENERGIE, s.r.o., zapsané v obchodním rejstříku od prosince 2001, a to ode dne jejího založení. Motivací k oficiálnímu zanechání této činnosti byly pro pana Horníka zjevně až sílící protesty občanů Božího Daru proti plánované výstavbě farmy VE v jeho bezprostředním okolí jmenovanou firmou, kdy byl namítán také střet zájmů v osobě jednatele uvedené společnosti a současně starosty města. Odpor božídarských občanů posléze vyústil v požadavek vypsání místního referenda. Pan Horník se i v tomto případě ukázal jako neochvějný zastánce VE, když jako starosta obce připustil ze strany Obecního úřadu Boží Dar porušení zákona a navrhovatelům referenda v zákonné lhůtě ani neodpověděl. Co dodat víc? Snad bude pan Horník respektovat zákony alespoň jako senátor. Pominu skutečně nemístné poznámky pana Horníka, jimiž v článku napadá Meluzínu a její členy za to, že za éry komunismu nezabránili devastaci Krušných hor, a nebudu se proto ptát ani na to, co dělal proti této devastaci pan Horník. Takovou argumentaci snad ani pan Horník nemůže myslet vážně.

Zaměřím se raději na věcné argumenty proti VE:

- VE hyzdí krajinu, evokují průmyslovou zónu, jejich výstavba je na většině území ČR nevhodná, a to zejména v chráněných územích jakéhokoli druhu, v rekreačních oblastech a obecně na vyvýšených místech, neboť jsou zdaleka viditelné, to vše v typu naší krajiny, kde je vidět od města k městu a od vesnice k vesnici, kde neexistují velké neobydlené plochy typu pouští ani nemáme moře, kde by se mohly VE postavit na plošinách daleko od obydlených zón, větrné elektrárny 100 metrové výše jsou objektivně viditelné na 50 km vzdálenosti,

- v podmínkách ČR je vítr velice kolísavý a po většinu roku větrné podmínky i na místech s tradičně nejvyšší rychlostí větru (hory) nejsou takové, aby umožnily stabilní výkon VE,

- energie z VE není čistá ani ekologická, VE potřebuje ke svému rozběhu impulsy ze sítě a může běžet pouze za podmínek, že potřebnou energii k rozběhu a vyhřívání vrtulí vyrobí tradiční energetické zdroje, navíc výkon VE musí být zálohován, pokud nefouká nebo naopak fouká příliš, nepracují. Podle dosavadních zkušeností vyrábějí okolo 10 - 15% výkonu předpokládaného jejich investory, a jsou tak v provozu řádově jen okolo 40 – 50 dnů v roce. Pro úplnost připomínáme, že ČR v současné době vyváží 1/3 elektrické energie, kterou vyprodukují vnitrostátní zdroje. VE proto nejsou žádnou alternativou.

- VE mají negativní vliv zejména na zvěř a ptactvo, takže umožněním jejich neregulované výstavby se Česká republika dostává do kolize s jinými svými mezinárodními závazky (např. Směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, Směrnice Rady 79/409/EHS ze dne 2. dubna 1979 o ochraně volně žijících ptáků, Dohody o ochraně populací evropských netopýrů (Londýn, 1991, EUROBATS), Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva, Ramsar (1971), Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů, Bonn (1979) a Evropská úmluva o krajině, kterou Členské státy Rady Evropy podepsaly ve Florencii 20.10.2000 )

- VE zabíjejí ptáky a netopýry, např. Německo uvádí 60000 až 100000 ptačích kolizí na 1000 megawatt instalovaného výkonu, což představuje 60 až 100 ptáků/turbínu/rok,

- nemovitosti – pozemky i objekty na dohled od VE ztrácejí svou cenu, což poškozuje investory – fyzické i právnické osoby,

- VE jsou hlučné, vydávají nepříjemný svištivý zvuk, který bývá podle terénních podmínek daleko slyšitelný, starší typy VE (které se k nám bohužel často dovážejí po demontáži v Německu a Rakousku) vydávají další hlasité zvuky, způsobené např. převody v gondolách VE, které zní jako permanentní rachocení,

- osoby nervově labilnější mívají zdravotní problémy v důsledku nechtěného sledování pohybu vrtulí, u těchto osob dochází k záchvatovým stavům a byly zaznamenány i případy postupného zhoršování zdravotního stavu až k nepříčetnosti,

- stavby VE v rekreačních oblastech mají jednoznačně negativní dopad na podnikání – zejména ubytovací služby.


K polemice pana Horníka, jak zahraniční klientela již stačila zjistit, že v Loučné pod Klínovcem byly postaveny VE, sděluji, že to není nic těžkého, protože celá předmětná oblast je snímána kamerou, umístěnou na Fichtelbergu, a pokud o to někdo stojí, může si kameru najít na internetu a dokonce si s ní „pohrát“, tj. namířit ji na kterékoli místo snímané oblasti. Že by o takové možnosti nevěděl starosta Božího Daru?

Skutečnost, že zejména zahraniční turisté odhlašují od září t.r. pobyty, je bohužel již zažitou zkušeností ubytovatelů v Loučné pod Klínovcem a Háji u Loučné pod Klínovcem. Z čistě lidského hlediska se tomu ani nelze divit. Kdo by vyhledával ubytování s výhledem na točící se vrtule a s rizikem, že se poblíž větrné elektrárny hlukem třeba ani nevyspí? A kdo by za takový úchvatný zážitek ještě platil? Konkurence v ubytovacích službách je obrovská, takže pro zájemce nebude představovat jistě žádný problém najít si ubytování o něco dále, ale zato s výhledem na nezohyzděnou krajinu a bez hlukových efektů.

Pokud jde o panem Horníkem zmiňované Německo, popř. další země, je škoda, že ke svým vývodům zapomněl připojit nejdůležitější informaci, spočívající v tom, že právě Německo přijalo k regulaci větrné energetiky zvláštní regulační plán, který omezuje počet míst vhodných pro výstavbu VE. Tím vzniká mimo jiné i situace, že na řadě stávajících míst již postavené elektrárny dožijí, ale další se už nebudou smět stavět.

Poznámku pana Horníka, že „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“ v závěru článku chápu jako reakci na otevřený dopis, který Meluzína poslala občanům Božího Daru v době přípravy místního referenda proti záměru stavby VE v okolí města. O tom sice není v článku řeč, ale právě existence tohoto dopisu musela pana Horníka jako zastánce VE a osobu spojenou s firmou WINDENERGIE, s.r.o. zřejmě značně popudit. Ten dopis vyjadřoval podporu občanům Božího Daru a ty, kteří nebyli ještě rozhodnuti, jak v referendu hlasovat, zval na návštěvu Loučné a Háje na druhé straně Klínovce, kde se větrníky již od září točí, aby se přišli podívat a poslechnout si. Tímto dopisem však nebyl porušen žádný zákon na rozdíl od případu místního referenda na Božím Daru.

Jitka Mothejzíková
místopředsedkyně občanského sdružení Meluzína



Větrné elektrárny - trvalý důvod šířeji se zamyslet

Poslední dobou se v Karlovarských i dalších novinách objevil značný počet článků o větrných elektrárnách. V jedněch byla tato zařízení velebena, v druhých naopak zatracována. Bohužel nakonec vše vyznělo tak, že se jedná o spor Občanského sdružení Meluzína s božídarským starostou a senátorem panem Horníkem, donedávna ještě i jednatelem jedné firmy, která ty elektrárny staví.

Ti, kteří jsou proti těm stamiliónovým investicím jsou však i mimo jmenované sdružení a je jich hodně. Stejně tak jsou jistě i Ti, kteří mají stejné názory jako pan senátor. Je bohužel mnoho těch, kterým je to prostě jedno. Zajímavé však je, že ač většině tyto výškové stavby nevadí, za svým domem by je téměř nikdo nechtěl. Svědčí o tom i odpovědi k tomuto dotazovaných v Karlovarských novinách ze dne 23. listopadu t. r..

Argumenty odpůrců větrných elektráren jsou většině občanů známé. Shrnuto: ekologie, estetika krajiny, což má vliv na cestovní ruch, cenu nemovitostí a další. Podstatný argument proti je hlavně i nepatrný význam těchto zdrojů elektřiny pro energetiku státu. Rychlost větru zde zdaleka nedosahuje těch hodnot jako třeba na pobřeží moří a pro kolísavost by stejně ty zdroje musely být zálohovány.

Argumenty pro a zejména pak ty, které uvedl pan Horník v KN dne 22. listopadu t. r. příliš přesvědčivé nejsou a spíše člověk nechtíc nabývá dojmu, že ten článek je soubor invektiv směrovaných proti jmenovanému sdružení. V Karlovarské příloze MF dne 26. listopadu t. r. pan Horník říká: „Už nemám sílu reagovat na řeči, že hluk z nové elektrárny dosáhne až na úroveň 103 decibelů. Chceme použít tu nejmodernější vrtuli, která je výrazně tišší.“ O kolik, to však neříká.

Asi ale panu Horníkovi již neschází jenom síly, ale i argumenty. Vždyť čím v těch našich karlovarkách vlastně argumentuje? Nejprve chce od členů sdružení doložit, co negativního větrné elektrárny v přírodě způsobují. Jako senátor, i když novopečený, by však měl vědět, že dle zákona se nedokazuje škodlivost, ale neškodnost. Z toho vyplývá povinnost pro výrobce dokázat, že to, co dává na trh, je zdraví neškodné. Ať už se jedná o stroj, hračku, chemický přípravek, stavbu či něco dalšího. Platí i zásada, že na vše, o čem není s jistotou prokázáno že je neškodné, musíme pohlížet jako na zdraví škodlivé. A to, že tato zařízení škodlivá nejsou, to jednoznačně prokázáno nebylo. Dále pan starosta a senátor vyčítá funkcionářům sdružení Meluzina nečinnost před převratem v boji proti devastaci Krušných hor. Je to laciné. Vždyť ta devastace a mnoho dalšího byla až důsledek všeho toho, na čem stál minulý režim. A o možnostech a hlavně šancích v boji proti tomu režimu by bylo i dobré se zamyslet.

Pak má ještě další výtky na adresu těchto lidí. Na všechny by šlo reagovat, ale on si vlastně udělá úsudek každý sám. Dokonce pak i straší vyhořelým palivem z atomových elektráren, a tím vlastně mezi řádky i atomovou energií jako takovou. To bývá velmi účinné, vždyť z těch zdrojů energie, které jsme ještě relativně nedávno považovali jako moderní, bezpečné, s malým vlivem na přírodu a klima, zkrátka zdroje budoucnosti, se tím osudným datem v Černobylu rázem staly strašáci. K tomu lze dodat jen jedno: v tom Černobylu neselhala jaderná energie, která se vymkla kontrole, tam neselhala ani technika, byť starší, tam dokonce ani neselhalo zabezpečovací a výstražné zařízení. Tam prostě selhal a dopustil se přímo hrdelního zločinu člověk!

Pak ještě pan Horník argumentuje využívám větrné energie v Německu a Rakousku a na výrok, že tam jsou některé elektrárny demontovány reaguje tím, že již dosloužily a že za ně budou postaveny jiné. Jestli se tak někde již děje to však neříká.

Ostatně to, když nám někdo dává za vzor něco odněkud, na to obyčejně my dříve narození reagujeme trochu nevrle. Připomíná nám to například naše předválečné opičení se po Francouzích a budování pevností, jakési obdoby Maginotovy linie, která však šla velmi dobře přeletět neb obejít přes novou zemi Velkoněmecké říše Rakousko, neb nového spojence, od historických zemí odtržené Slovensko. Na účinnou mobilní vojenskou techniku pak už nezbyly prostředky.

Hlavně nám to však připomíná především padesátá a šedesátá léta, kdy jsme všeobecně přebírali sovětské zkušenosti a plivali do tváře třeba i takovým českým velikánům jako byl pan inženýr Křižík tím, že jsme v učebnicích jeho světově proslulý vynález připisovali ruskému vynálezci Jabločkovovi.

Ty předešlé výroky však vůbec nevyjadřují snahu odmítat přeshraniční spolupráci. Ale spolupráci! Ne to, co si představuje pan Horník a i další politické špičky, které se holedbají tím, kolik peněz a kde přímo vyžebrali. Možná jen trošku národní hrdosti by jim neškodilo. Vždyť jak potom na nás mohou naši evropští spoluobčané nahlížet? Jako na žebráky, i když zase tak špatně nám není a rozhodně neživoříme a technické vlohy v našich genech rozhodně ještě jsou. A se žebrákem je možno soucítit, je ho možno i mít rád pro dobrosrdečnou povahu i upřímný a bezelstný pohled. Je s ním možno i kamarádit, protože je do řeči a jeho výroky jsou vtipné a pohotové a člověk v jeho přítomnosti přijde na jiné myšlenky. Co však nelze? Nelze s ním spolupracovat. On totiž do té spolupráce nemá co vložit!

Takže vyvstává otázka, zda nám ty naše politické špičky vlastně nedělají medvědí službu!

Ing. Vladimír Grosser