V úvodu bloku konference "Tvář naší země 2005" Ivan Dejmal přednesl úvahu, zda při celkovém hodnocení krajinného rázu nespadáme do pasti předsudečného soudu (Krajinný ráz aneb Proč a jak jsme si tuto kaši navařili). Míra poškození je podle něho rovna míře antropogenního ovlivnění krajiny a následně z toho vyplývající, že každá viditelná změna krajinné struktury vyvolaná člověkem znamená apriori negativní narušení krajinného rázu, a to i v případě, že nedojde ke změně stávajícího charakteru území. Podle jeho představy novost prvku tak získává větší váhu, než výraz aplikace nových možností a potřeb života a významové a vztahové uspořádání vertikálních (dodejme i horizontálních) struktur v pohledovém horizontu, což se týká staveb vysílačů, rozhleden či větrné elektrárny.

Dovolím si s touto úvahou polemizovat právě v případě větrných elektráren.

Podle mého názoru se vztah člověka a zanášením nových prvků v krajině se ne vždy zcela odvíjí v paralele "Estetická hodnota krajinného rázu je dána harmonickým měřítkem a harmonickými vztahy v krajině. Ty se projevují zvláště při vnášení jednotlivých prvků do krajiny lidmi. Vztahy civilizačních prvků vůči prvkům přírodním v daném místě je možno považovat za harmonické, pokud svou existencí a působením neomezují autoregulační pochody ekosystémů, neochuzují a nenarušují jejich druhovou skladbu a svým ztvárněním pozitivně reagují na přírodní prvky. Současně je třeba, aby pozitivně reagovaly i na stávající civilizační prvky v krajině." jak nastiňuje Doc. Vorel. Především je jakékoliv novum lidmi akceptováno především v rámci "užitečnosti" nového. Vztah ke stožárům GSM se od počáteční vlny odporu přenesl do pozice jakési nevšímavosti, ačkoliv je v krajině vnímáme a ne vždy souhlasíme s jejich umístěním na dominantních vrcholech a horizontech, přesto máme svého mobilního miláčka stále u sebe a očekáváme jeho bezchybnou funkci v každém údolí či odlehlé krajině. Co kdyby se náhodou stalo něco nepředvídatelného nám či našim blízkým. Čím více lidí používá mobilní telefony, tím více společnost akceptuje vysílače.

Podobného efektu se asi u větrných elektráren nikdy nedočkáme. Pokud upustíme od jejich výšky, kdy jakákoliv věž mobilního operátora je proti tomu pouhý trpaslík, nelze očekávat ani jejich užitečnost. V našich podmínkách dokáží větrné elektrárny využít maximálně 15% svého instalovaného výkonu, tudíž se nikdy nemohou v čistě tržním prostředí zaplatit. Budou dotovány z našich kapes, nikdy nepřinesou úsporu CO2, jelikož musí být zálohovány, zabíjejí létající tvory - prostě nepřinesou očekávané. Z našich kapes je pak pouze štědře dotován zisk investorů bez minimálního ekonomického přínosu.

Zde bych rád upozornil na další příspěvek na konferenci od Jitky Feitové - Obnovitelné zdroje energie, krajiny a kulturní prostor, kap. Opravdu budeme muset obětovat krajinný ráz v zájmu trvale udržitelného rozvoje? Zde je totiž uveden zajímavý příklad z Německa. Podle chystané novely zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie příspěvek dostanou pouze ti, kdo dosáhnou určitého procenta instalovaného výkonu optimální lokace. Tato novela je kritizována, neboť nezohledňuje méně atraktivní místa a povětrnostní vlivy (stožáry větrných elektráren se i v Německu staví na místech, kde jsou "potřeba" z hlediska pokrytí a investorů, nikoliv z důvodů ekonomické efektivnosti). Z hlediska ochrany přírody a krajiny je však takové rozhodnutí správné, neboť nebude docházet k instalacím kdekoli, ale jen na místech k tomu vhodných.

V našich podmínkách by podle německé novely pravděpodobně nebyla postavena ani jedna větrná elektrárna.